V pátek 12.5. jsme se třídou vyrazili na další naše dobrodružství. Tentokrát se jednalo o putování po jarních, místy stále zasněžených Krkonoších. Vlakem jsme vyrazili do Harrachova, kde náš výlet začal. Cestou na hřebeny jsme navštívili Mumlavské vodopády a kousek nad nimi přišla první otužovací bojovka, které se nikdo nezalekl a tak jsme se všichni až po ramena ponořili do ledové řeky. Někteří zde dokonce trhali rekordy a ve vodě vydrželi minutu a půl. Převlíkli jsme se do teplého oblečení, abych se zahřáli a pokračovali dále směrem na Voseckou boudu, kde jsme nocovali. Ještě než jsme tam dorazili, tak nás zastihla jarní přeháňka. Na Vosecké boudě už na nás čekal řízek s bramborem k večeři a poté už jsme v podstatě jen tak odpočívali. Spali jsme v noclehárně, což byla jedna velká místnost s postelemi, kde jsme měli všichni rozložený svůj spací pytel. Někteří se vyspali lépe a někteří naopak hůře, protože ti unavenější měli trochu hlasitější projev spánku.
Druhý den nás brzy ráno vzbudilo sluníčko za okny a tak se vstávalo i přes drobnou únavu v nohách poměrně dobře. Zabalili jsme si věci, teple se oblékli abychom na hřebenech nezmrzli, pořádně se nadlábli výbornou snídaní a před 9. hodinou vyrazili, protože nás čekala dlouhá a náročná túra. Počasí bylo ráno opravdu hezké a jelikož jsme potřebovali ještě vystoupat pár výškových metrů, tak jsme se u toho docela zapotili. Vyrazili jsme na Labskou louku, kde jsme u pramenu Labe měli první malou přestávku, ale jelikož tu poměrně dost fičel vítr, tak jsme po chvilce pokračovali dále na Labskou boudu a po Bucharově cestě podél hrany Labského dolu na Pančavský vodopád, což je nejvyšší vodopád v ČR. Nabízely se nám tu krásné výhledy až na Sněžku. Odtud jsme pokračovali na Vrbatovu boudu, kde jsme si prohlédli pomník českých lyžníků Hanče a Vrbaty a pověděli jsme si o jejich tragickém příběhu. Odtud už jsme to měli až do Harrachova asi 10 km z kopce s ještě hezčí vidinou dobrého obídku na Dvoračkách. Každý si vybral na co jen měl chuť a tak začaly opět vyskakovat úsměvy na unavených tvářích. Po cestě z Dvoraček nás opět zastihl déšť, ale my už jsme se nenechali zlomit a s krásným číslem téměř 31 km jsme dorazili do Harrachova, odkud jsme jeli zpět domů.
Myslím, že i přes nějaké drobné slovní nadávky ve strmých kopcích našich nevyzpytatelných hor jsme si společně strávený čas užili a už se těšíme na další akci, kterou spolu podnikneme.
