Přechod Kokořínska ve třech dnech

Náš dlouho plánovaný výlet, který byl zároveň i bojovkou, máme, dá se říci úspěšně za sebou. Přechod Kokořínska ve třech dnech, kdy děti ani rodiče vlastně vůbec nevěděly, co je čeká, byl velice náročný, ale poprali jsme se s tím statečně. V sobotu ráno jsme se sešli na nádraží, kde jsme museli rozluštit první indicie, které nám napověděly, co bude náš první cíl. Zjistili jsme, že další indicii najdeme v blízkosti Bezdězu a tak jsme museli vymyslet, jak se tam dostat, složit se a zakoupit samy jízdenku a vyrazit. Další nás čekala v taverně „S láskou Karel“, která se nachází přímo pod Bezdězem. Nápověda byla, že nás indicie po cestě trkne do nosu. Vystoupali jsme až do nejvyšší věže, užili si krásné výhledy, vyfotili se a snažili se najít náš následující cíl, který byl vidět daleko v zalesněné krajině CHKO Kokořínska. Vyrazili jsme tedy směrem na Housku. Čekalo nás náročných 11 km ve velkém vedru, ale cestu jsme si krátili zpíváním, hraním her a vymýšlením různých výzev. Dorazili jsme do hospůdky „Na konci sil“, kde jsme odkryli další indicii, díky které jsme si ulovili večeři. Toto místo pro nás mělo být cílové. Tady nás bohužel musela Áďa opustit, protože odjížděla na olympiádu dětí a mládeže do Českých Budějovic. Jelikož bylo málo hodin, tak i přesto, že jsme měli v nohách asi 18 km, rozhodli se, že pro nás bude dobrodružnější spát někde v „divočině.“ Končili jsme tedy s obrovskou porcí kilometrů v nohách. Našli jsme krásné místo, které se nazývá Zkamenělý zámek, kde jsme se rozhodli přenocovat. Tento „zámek“ se nachází na vyvýšenině nad krásným údolím, kde jsme mohli sledovat západ slunce, ale ještě více jsme se těšili na východ. Opekli jsme si buřty, zahráli si nějaké hry, zazpívali si u ohně a vyřízeni jsme usnuli.

Následující den jsme všichni poměrně brzy vstali, zabalili tábor, snědli nějakou tu konzervu z krosny a kolem 8. hodiny ranní už byli opět na cestě do Ráje. Další destinaci jsme zjistili opět pomocí indicie, kterou jsme ráno našli v blízkosti našeho tábora. Dnes nás měl čekat méně náročný den. Na konci tohoto odstavce ale zjistíte, že tomu tak úplně nebylo. Po hřebeni jsme si užili krásné výhledy na borovicové lesy a začali klesat do údolí Bílých skal, kde je krásné trampské místo k přespání s totemy a studánkou. Tomu našemu spontánnímu ovšem nesahalo ani po kotníky. Pokračovali jsme dále, dlouhé kilometry za neúnavného slunce jsme si krátili pouštěním rádia ve vysílačkách, pomocí kterých jsme neustále komunikovali mezi skupinkami. Dorazili jsme do Hospůdky ve vesničce Ráj, kde jsme si dali dobrý dlabanec, a po občerstvení nám obsluha vydala další indicii. V té se skrýval zajímavý úkol, ve kterém dva týmy, jeden kluků a jeden holek museli směnit krabičku sirek za něco hodnotného. Rozhodně to nebyl jednoduchý úkol, protože v této vesničce není příliš mnoho domů a většina lidí jsou chataři, takže jsme museli oslovovat i turisty. Na tento úkol jsme měli hodinu. Kluci museli běžet až do vedlejší vesnice, takže naběhali další kilometry navíc a podařilo se jim směnit sošku kolie. Holky byly úspěšnější a podařilo se jim vyměnit hned několik předmětů. Ze sirek vytěžily například dvě mikiny, kuklu od motorkáře, lízátka, také palačinky a zmrzlinový pohár v místní restauraci. Holky byly plné dojmů, kluci trochu zklamaní. Ale určitě se shodneme, že holky to mají trochu jednodušší. Nastal čas pokračovat v našem putování a tak jsme si od místního kuchaře vyžádali další indicii. Namísto toho jsme dostali pouze pokličku. Všichni na ní jen koukali a vůbec nechápali, co je to za blbou srandu až Standa zvolal: „Vždyť je to jasný, jdeme na Pokličky.“ Na Pokličkách jsme začali pociťovat únavu. Lucka se na tomto místě rozhodla, že naši výpravu opustí a zavolala si odvoz. Pokračovali jsme dále i bez ní na Kokořín, kde na nás čekala další indicie, která nás dovedla do místa, kde bylo naplánované přespání, ale bez ohně – krásná jeskyně ve výšce asi pěti metrů, kam se musí lézt po žebříku. To se nám nelíbilo, jelikož jsme ten oheň opravdu chtěli, tak jsme se i přesto, že jsme měli již asi 20 km v nohách, rozhodli pokračovat, abychom našli lepší místo na přenocování. Nakonec se nám to podařilo a spali jsme na hranici lesa a obilného pole, kde zrovna krásně zapadalo slunce. Rozdělali oheň, do kolečka si posílali konzervy a ešusy s jídlem, co si každý připravil a bylo to takové rodinné klábosení a ochutnávání u ohně. Postupně jsme se ztráceli po anglicku do spacáků, až jsme nechali vyhořet oheň a všichni ulehli.

Noc byla poměrně chladná a tak většina z nás po několika probuzení vyhlížela ranní slunce, abychom se trochu ohřáli. Toto ráno bylo línější, než to předešlé. Únava se na nás už velice podepisovala. V podstatě 4. den s poměrně náročnou fyzickou aktivitou, když počítáme ještě páteční výlet na kolech. Navíc jsme nikam nepospíchali a tak jsme se začínali probouzet jeden po druhém až kolem osmé hodiny. Ke snídani jsme dojídali zbytky, abychom co nejvíce ulevili už tak unaveným zádům, přečetli další indicii a vyrazili na Čertovy hlavy v Želízech. Cíl naší výpravy vzdálený necelých 6 km jsme vyhlíželi jako světlo na konci tunelu a naše tempo bylo vražedné s vidinou zasloužené odměny v podobě koupaliště, které mělo následovat. Upoceni jsme došplhali za úmorného vedra k Čertovým hlavám, rychle s „nadšením“ vyfotili a pelášili na krásné místní koupaliště. Na koupališti jsme se občerstvili kvalitně osmaženými jídly, ze kterých vytékal olej, zrelaxovali, zablbli si, chytli ještě nějaký ten bronz na dosud zahalená místa na těle a po 14. hodině se autobusem vraceli zmordovaní domů.

Celý výlet byl neskutečně náročný pro všechny a možná i tak trochu zkouška psychické odolnosti. Ve třech dnech jsme zdolali neskutečných 54 km s bagáží mnohdy o desítkách kilogramů. Celou trasu jsme absolvovali pouze s pomocí papírové mapy, což pro některé byl velký oříšek a pořádná vykopávka z pravěku. Počasí nám přálo a tak jsme se i trochu opálili, někteří i spálili. I přesto, že jsme s sebou nakonec měli mobily z důvodu bezpečnosti, tak jsme je vůbec nepotřebovali a použili je jen, abychom dali vědět domů, jak moc nás pan učitel mučí. Cestu jsme si společně krátili a myslím si, že jsme si přechod Kokořínska parádně užili. Pro mnohé to byl opět kus neprobádaného kraje z našeho regionu, který stálo za to navštívit. Už se s touhle správnou partou těšíme na další dobrodružství, která nás čekají v devítce.